„How long / Is the pattern going to speak for you“, ptá se v písni „Lethean“ zádumčivě Jonas Renkse. Podobnou otázku si nejpozději od minulého alba kladla celá řada skalních fanoušků kapely, která po žánrotvorném zenitu na počátku tisíciletí začala skutečně vykazovat jisté příznaky katatoničnosti – stereotypně se opakující gesta i rostoucí strnulost hudebního výrazu. Název nové desky rozhodně nenaznačuje, že by se KATATONIA ze slepé uličky vymanila. Možná si jen začíná připouštět, že se v ní bude muset naučit kralovat.

Pokrok v mezích zákona

Předně – velmi nás těší, že členové skupiny sledují Metalopolis a berou si k srdci naše zasvěcené rady. Kolega v-dur v recenzi předchozího alba navrhoval, aby kapela pokračovala ve směru naznačeném závěrečnou skladbou „Departer“ a novinka tak skutečně částečně činí. První, co udeří do uší, je odlehčený zvuk kytar, které už zdaleka tak suverénně nedrtí, ale spíše podpírají ostatní poznávací znamení kapely. Častým vzorcem jsou tak značně odlehčené, komorní sloky a důraznějšími riffy podpořené refrény. O poznání vzdušnější vyznění nahrávky umožňuje Renksemu ještě volněji plavat v nezaměnitelné apatické naléhavosti vokálních linek, na nichž je stále nejzajímavější barva hlasu a plačtivé frázování.

Pokud si melancholické aranže sednou s vokálem tak dokonale, jako v největší hitovce alba „The Racing Heart“, můžeme hovořit o tom, že KATATONIA i ve slepé uličce stále kraluje. Výtečný text, který se zarývá pod kůži, sugestivně odfrázované (spíše odfňukané) sloky, chytlavý refrén a jednoduchá stavba skladby – tohle prosté kouzlo dokáže kapela zopakovat i v zádumčivé „The One You Are Looking For Is Not Here“, v typické skladbě „Ambitions“, splývavé „Lethean“ či závěrečné „Dead Letters“, někdy se jí však nadějný nápad rozplyne bezradně pod rukama („Leech“).

Království slepé ulice

Nebavíme se tu o ničem převratném, co by známý rukopis a písňová schémata převracelo naruby, spíše je to lehce aktualizuje, variuje a posouvá ještě více do uvolněnějších vod melancholického rocku, někdy i za cenu banalit (tuctový gotický klavír v „Hypnone“). Metalová minulost se výrazněji připomene v „Buildings“, avšak nejde o něco, po čem by si měl člověk na albu přehnaně stýskat – spíš se jedná o nezvratný důkaz toho, že invenční „ostrá“ léta mají Švédové už přeci jenom za zády. Celkem sympaticky tedy působí snaha inspirovat se jinde, ať už jde o názvuky Åkerfeldt-Wilsonovy konstanty v „Undo You“ nebo slyšitelný vliv TOOL v závěrečné skladbě.

Deska „Dead End Kings“ zastihuje KATATONII jako klidnější kapelu, která drží svoje nepopiratelné kvality. Jde o desku kompaktní, ale místy plochou – v tom smyslu, že z jejího klidného plynutí nevystupuje tolik pamětihodných melodií a momentů. Jakmile se však člověk dostane pod hladinu, zjistí, že ty nenápadné skladby jsou vlastně velmi příjemné a pořád mají samozřejmou podmanivost. Jen jsou prostě tak nějak katatonické – v dobré, i ve zlém. Každopádně za ně králům slepé uličky jablko truchlení neodebírám a žezlo lamentu jim (zatím) nelámu.